Že by někdo viděl bílé myšky a jiný zase bílé kočičky? A ještě k tomu na mostě?! Na Harbour Bridge?! Kočky? Trochu zvláštní spojení!?! Ale proč ne? K této sydneyské ikoně v minulosti zkrátka patřila také zvířecí „atrakce", a to v podobě bílých kočiček.
Že by šlo o něco takového?
Ne, ne! I když je dost dobře možné, že si někdy někdo na pylon přinesl hračku nebo sošku a vyfotil ji. Prý se focením plyšáků i někdo živil (možná stále, kdo ví? Lidé se živí různými způsoby). Ta fotka je jen ilustrační. Protože sama jsem dobu bílých kočiček na mostě nestihla.
Jakpak to tenkrát asi s těmi kočičími obyvateli mostu bylo?
„Nine lives couldn´t save them: the cats of the Harbour Bridge". Článek s tímto titulkem přinesl v lednu 2020 The Sydney Morning Herald.
Devět životů je nemohlo zachránit! Aj, aj. To vypadá na nějaké drama! Možná i se špatným koncem.
Copak nám o tom autorka článku Valerie Lawson nebo informace z dobových zpráv a průvodců po Sydney řeknou?
Jde sice o článek z roku 2020, ale autorka se vrací do vzdálenější doby. Dnes tedy budeme putovat v čase. Z roku 2022 se vrátíme do 50. až 60. let století dvacátého.
Když historie, tak historie. Fotky jsem tedy tentokrát upravila malinko „dobově", tj. jsou černobílé. Ostatně černobílá fotografie má stále své kouzlo. Možná čím dál tím větší.
Navíc jsem si někdy při fotografování sydneyských ikon trošku hrála s foťáčkem, a tak vznikly i jakési „fotky-kresby".
Ale zpět k dnešnímu tématu.
Tenkrát, v 50. a 60. letech minulého století, totiž žily dvě bílé kočičky v jihovýchodním pylonu mostu.
Kde se tam vzaly? A proč?
Kočičky se jmenovaly Bridget a Pylon. Přivedla je sem paní, která se jmenovala Yvonne Rentoul.
Musím ale začít u Yvonne Rentoul. Byla manželkou Alexandra (Lex) Rentoula. Lex byl v roce 1945 jmenován ředitelem hotelu v Sydney.
V roce 1949 Yvonne v rozhovoru pro Daily Telegraph řekla, že už ji nebaví odpovídat na dotazy turistů, co mohou dělat a vidět v Sydney zajímavého. Měla nápad! Nápad přímo na turistické lákadlo.
Jejím snem totiž bylo připravit jakousi výstavu, která by přinesla informace o Austrálii. Nešlo by ale pouze o informování a vzdělávání, ale také o odpočinek. Takže by výstava byla spojena s kavárnou. Návštěvníci Pylonu by se u dobré kávy dozvěděli také něco z australské historie.
To je perfektní nápad. Uznávám. I mně by se takové spojení líbilo!
Jenže Yvonne byla akčnější než já. Možná měla i lepší podmínky pro splnění svého snu. Za prvé žila v Austrálii. V Sydney. Kdo by v České republice chodil do australské kavárny? A za druhé asi žila v době, která byla více nakloněná realizaci takovýchto krásných nápadů. A za třetí, jak jinak, hrají roli finance.
Zkrátka a dobře, po jedné návštěvě Harbour Bridge se Yvonne rozhodla, že pro realizaci jejího nápadu bude ideálním místem právě jihovýchodní pylon mostu.
Mimochodem poprvé se pylon otevřel turistům a návštěvníkům už v roce 1934, kdy si jej pronajal Archer Whitfield. Zřídil tam nejen kavárnu, ale také aboridžinské muzeum či japonskou svatyni. Velkým lákadlem jistě byla plošina, ze které se návštěvníci mohli na město dívat dalekohledy. Jeho podnikatelské snahy však ukončila 2. světová válka.
Po skončení války si, jak už víme, pylon pronajala právě Yvonne. Ta měla za cíl ukázat život Austrálie ve všech oblastech. A proč ne u šálky kávy.
Pro návštěvníky bylo jistě také velmi lákavé, moci na město zhlížet z výšky obřími dalekohledy.
Yvonne měla vůbec nápadů na rozdávání. A že to byly nápady! Např. vyhlídková železnice přes mostní oblouk. Nebo lanovka, která by vedla z pylonu až na místo poblíž Křesla lady Macquarie! Což je v Royal Botanic Garden.
Přišla padesátá léta a …
Yvonne v pronajatém pylonu vybudovala to, co si vysnila. A protože byla milovnicí kočiček, tak si dvě vzala s sebou. Proč ne?
No ano, na scéně, omlouvám se, na pylonu se objevily nové hrdinky a velká atrakce.
„WORLD FAMOUS WHITE CATS."
„Radost pro děti a potěšení pro dospělé. Jsou jedinečné …"
„Procházely se" vysoko nad přístavem a „obchodovaly se svými legendárními devíti kočičími životy každý den". Takto psaly noviny či sydneyská turistická brožura v šedesátých letech.
Už je to tak, Yvonne Rentoul vybudovala v pylonu nejen svou vysněnou výstavu o Austrálii, ale také kavárnu s prodejnou map a suvenýrů. A také zde „ubytovala" své dvě kočičky.
Jak už víme, jmenovaly se Bridget a Pylon. Jak jinak by se taky kočičí obyvatelé PYLONU na Harbour BRIDGE mohly jmenovat.
Ne, ne! I když je dost dobře možné, že si někdy někdo na pylon přinesl hračku nebo sošku a vyfotil ji. Prý se focením plyšáků i někdo živil (možná stále, kdo ví? Lidé se živí různými způsoby). Ta fotka je jen ilustrační. Protože sama jsem dobu bílých kočiček na mostě nestihla.
Jakpak to tenkrát asi s těmi kočičími obyvateli mostu bylo?
„Nine lives couldn´t save them: the cats of the Harbour Bridge". Článek s tímto titulkem přinesl v lednu 2020 The Sydney Morning Herald.
Devět životů je nemohlo zachránit! Aj, aj. To vypadá na nějaké drama! Možná i se špatným koncem.
Copak nám o tom autorka článku Valerie Lawson nebo informace z dobových zpráv a průvodců po Sydney řeknou?
Jde sice o článek z roku 2020, ale autorka se vrací do vzdálenější doby. Dnes tedy budeme putovat v čase. Z roku 2022 se vrátíme do 50. až 60. let století dvacátého.
Když historie, tak historie. Fotky jsem tedy tentokrát upravila malinko „dobově", tj. jsou černobílé. Ostatně černobílá fotografie má stále své kouzlo. Možná čím dál tím větší.
Navíc jsem si někdy při fotografování sydneyských ikon trošku hrála s foťáčkem, a tak vznikly i jakési „fotky-kresby".
Ale zpět k dnešnímu tématu.
Tenkrát, v 50. a 60. letech minulého století, totiž žily dvě bílé kočičky v jihovýchodním pylonu mostu.
Kde se tam vzaly? A proč?
Kočičky se jmenovaly Bridget a Pylon. Přivedla je sem paní, která se jmenovala Yvonne Rentoul.
Musím ale začít u Yvonne Rentoul. Byla manželkou Alexandra (Lex) Rentoula. Lex byl v roce 1945 jmenován ředitelem hotelu v Sydney.
V roce 1949 Yvonne v rozhovoru pro Daily Telegraph řekla, že už ji nebaví odpovídat na dotazy turistů, co mohou dělat a vidět v Sydney zajímavého. Měla nápad! Nápad přímo na turistické lákadlo.
Jejím snem totiž bylo připravit jakousi výstavu, která by přinesla informace o Austrálii. Nešlo by ale pouze o informování a vzdělávání, ale také o odpočinek. Takže by výstava byla spojena s kavárnou. Návštěvníci Pylonu by se u dobré kávy dozvěděli také něco z australské historie.
To je perfektní nápad. Uznávám. I mně by se takové spojení líbilo!
Jenže Yvonne byla akčnější než já. Možná měla i lepší podmínky pro splnění svého snu. Za prvé žila v Austrálii. V Sydney. Kdo by v České republice chodil do australské kavárny? A za druhé asi žila v době, která byla více nakloněná realizaci takovýchto krásných nápadů. A za třetí, jak jinak, hrají roli finance.
Zkrátka a dobře, po jedné návštěvě Harbour Bridge se Yvonne rozhodla, že pro realizaci jejího nápadu bude ideálním místem právě jihovýchodní pylon mostu.
Mimochodem poprvé se pylon otevřel turistům a návštěvníkům už v roce 1934, kdy si jej pronajal Archer Whitfield. Zřídil tam nejen kavárnu, ale také aboridžinské muzeum či japonskou svatyni. Velkým lákadlem jistě byla plošina, ze které se návštěvníci mohli na město dívat dalekohledy. Jeho podnikatelské snahy však ukončila 2. světová válka.
Po skončení války si, jak už víme, pylon pronajala právě Yvonne. Ta měla za cíl ukázat život Austrálie ve všech oblastech. A proč ne u šálky kávy.
Pro návštěvníky bylo jistě také velmi lákavé, moci na město zhlížet z výšky obřími dalekohledy.
Yvonne měla vůbec nápadů na rozdávání. A že to byly nápady! Např. vyhlídková železnice přes mostní oblouk. Nebo lanovka, která by vedla z pylonu až na místo poblíž Křesla lady Macquarie! Což je v Royal Botanic Garden.
Přišla padesátá léta a …
Yvonne v pronajatém pylonu vybudovala to, co si vysnila. A protože byla milovnicí kočiček, tak si dvě vzala s sebou. Proč ne?
No ano, na scéně, omlouvám se, na pylonu se objevily nové hrdinky a velká atrakce.
Bílé kočičky
„WORLD FAMOUS WHITE CATS."
„Radost pro děti a potěšení pro dospělé. Jsou jedinečné …"
„Procházely se" vysoko nad přístavem a „obchodovaly se svými legendárními devíti kočičími životy každý den". Takto psaly noviny či sydneyská turistická brožura v šedesátých letech.
Už je to tak, Yvonne Rentoul vybudovala v pylonu nejen svou vysněnou výstavu o Austrálii, ale také kavárnu s prodejnou map a suvenýrů. A také zde „ubytovala" své dvě kočičky.
Jak už víme, jmenovaly se Bridget a Pylon. Jak jinak by se taky kočičí obyvatelé PYLONU na Harbour BRIDGE mohly jmenovat.
V dobovém tisku se o nich samozřejmě nejednou psalo, např.:
„Od té doby, co se kočky usadily v pylonu, jedna z nich, jménem Pylon, nikdy pylon neopustila. Ta druhá, Bridget, byla jednou odnesena dolů. Ale jakmile byla puštěna, vyběhla znovu nahoru a od té doby tam zůstala."
„Od té doby, co se kočky usadily v pylonu, jedna z nich, jménem Pylon, nikdy pylon neopustila. Ta druhá, Bridget, byla jednou odnesena dolů. Ale jakmile byla puštěna, vyběhla znovu nahoru a od té doby tam zůstala."
Zdá se, že se kočičkám v netradičním domově moc líbilo.
Mít denně výhled na nádhernou Sydney! To by se mi taky do stěhování nechtělo. Kočičky sice tenkrát Operu ještě vidět nemohly, ale i tak to musel být výhled výhledů.
Počet kočičích obyvatel pylonu se postupem času rozšířil, myslím, na devět. Všechny se už narodily přímo tam.
Mít denně výhled na nádhernou Sydney! To by se mi taky do stěhování nechtělo. Kočičky sice tenkrát Operu ještě vidět nemohly, ale i tak to musel být výhled výhledů.
Počet kočičích obyvatel pylonu se postupem času rozšířil, myslím, na devět. Všechny se už narodily přímo tam.
A nebojte se, žádná tragédie v podobě pádu kočičky z mostu, se naštěstí nekonala. Kočičí obyvatelé si na pylonu šťastně žili a těšili návštěvníky až do …
Až do skončení nájemní smlouvy. Ta byla Yvonne ukončena v roce 1971, kdy se i s kočkami musela z mostu odstěhovat. Některé z nich myslím Yvonne umístila do nových domovů. Kdo ví, jak si kočičky zvykaly na „přízemní" život bez výhledu na Sydney?
Proč nebyla nájemní smlouva prodloužena?
Znáte to! Někomu asi kočky vadily nebo se nelíbily. Kdo už dnes ví. Údajně ve stanovisku uvedeném v The Sydney Morning Herald 5. června, 1971, neznámý pisatel popsal základnu na pylonu jako zastaralou, amatérskou a nahodilou. Že by závist?
Noviny mimo jiné uvedly: „Ale co jde nahoru, musí jednou jít také dolů". Vždyť to známe. Jednou jsi dole, jednou nahoře.
A tak jedna, dle mého názoru jedinečná, éra mostu s Yvonne Rentoul a jejími bílými kočičími kamarády skončila.
Psalo se také, že si veřejnost našla nová místa s možností výhledů na město. Je pravda, že se v Sydney začaly objevovat nové stavby a místa, odkud se mohli lidé kochat krásou města. A těmto místům by Pylon s kočičkami prý nemohl konkurovat. Hm. Věc názoru.
Jisté je, že se Pylon zavřel na docela dlouhou dobu. Opět byl veřejnosti zpřístupněn a tak umožněn výhled na záliv a město z tohoto jedinečného místa až za 10 let!
Jistěže nejen novináře zajímalo, jak Yvonne dále žila. O 4 roky později po vystěhování z Pylonu údajně žila na Milsons Point. Krásné místo, což o to. Odsud ale měla most, kde strávila tolik zřejmě krásných let, jako na dlani. Nevím, zda si ten pohled užívala nebo se jím spíše trápila.
Je samozřejmé, že jí mrzelo, když své dílo musela po 22 letech zavřít. Kdo by nebyl zklamán?! Z těch „mostních" kočičích hrdinů měla v té době údajně u sebe jen dvě koťata, Frosty a Gardenia.
Jak jsem tak procházela různé materiály, zjistila jsem, že tato paní měla velmi zajímavý život. Dost toho dokázala. A to nemyslím „jen" její působení na Harbour Bridge.
Yvonne Rentoul zemřela ve svém domě v přímořském městě Ocean Grove ve státě Victoria.
Pylon je, jak už víme, veřejnosti opět přístupný. Turisté a místní obyvatelé tak opět mohou vystoupat na pylonovou vyhlídku mostu.
Kdo zdolá těchto 200 schodů, naskytne se mu nádherný výhled na Sydney. Ale také netradiční pohled na oblouk mostu. A to za těch 200 schodů stojí. Jen kočičky už nám, bohužel, to kochání se městem neznásobí.
Proč nebyla nájemní smlouva prodloužena?
Znáte to! Někomu asi kočky vadily nebo se nelíbily. Kdo už dnes ví. Údajně ve stanovisku uvedeném v The Sydney Morning Herald 5. června, 1971, neznámý pisatel popsal základnu na pylonu jako zastaralou, amatérskou a nahodilou. Že by závist?
Noviny mimo jiné uvedly: „Ale co jde nahoru, musí jednou jít také dolů". Vždyť to známe. Jednou jsi dole, jednou nahoře.
A tak jedna, dle mého názoru jedinečná, éra mostu s Yvonne Rentoul a jejími bílými kočičími kamarády skončila.
Psalo se také, že si veřejnost našla nová místa s možností výhledů na město. Je pravda, že se v Sydney začaly objevovat nové stavby a místa, odkud se mohli lidé kochat krásou města. A těmto místům by Pylon s kočičkami prý nemohl konkurovat. Hm. Věc názoru.
Jisté je, že se Pylon zavřel na docela dlouhou dobu. Opět byl veřejnosti zpřístupněn a tak umožněn výhled na záliv a město z tohoto jedinečného místa až za 10 let!
Jistěže nejen novináře zajímalo, jak Yvonne dále žila. O 4 roky později po vystěhování z Pylonu údajně žila na Milsons Point. Krásné místo, což o to. Odsud ale měla most, kde strávila tolik zřejmě krásných let, jako na dlani. Nevím, zda si ten pohled užívala nebo se jím spíše trápila.
Je samozřejmé, že jí mrzelo, když své dílo musela po 22 letech zavřít. Kdo by nebyl zklamán?! Z těch „mostních" kočičích hrdinů měla v té době údajně u sebe jen dvě koťata, Frosty a Gardenia.
Jak jsem tak procházela různé materiály, zjistila jsem, že tato paní měla velmi zajímavý život. Dost toho dokázala. A to nemyslím „jen" její působení na Harbour Bridge.
Yvonne Rentoul zemřela ve svém domě v přímořském městě Ocean Grove ve státě Victoria.
Pylon je, jak už víme, veřejnosti opět přístupný. Turisté a místní obyvatelé tak opět mohou vystoupat na pylonovou vyhlídku mostu.
Kdo zdolá těchto 200 schodů, naskytne se mu nádherný výhled na Sydney. Ale také netradiční pohled na oblouk mostu. A to za těch 200 schodů stojí. Jen kočičky už nám, bohužel, to kochání se městem neznásobí.
Komentáře
Okomentovat