Tak nevím, ale zdá se mi, že jsem už delší dobu nedělala jakousi virtuální průvodkyni úžasnými místy neméně úžasné Austrálie. Asi k tomu došlo i díky různým výročím, pečení a receptům.
Dnes jsem chtěla psát o filmech z letošního ročníku AKFF. Jenže letos je vše jinak. Zkrátka rok 2020 je plný změn a rozhodně nepřipouští žádnou zajetou cestu a rutinu. Ale asi to tak má být. O festivalu zatím takto na www.aussieakiwi.cz.
Nebojte se ale, že bych se australským filmům a našemu festivalu nevěnovala. Všechno bude. Jak nám ale ukazuje letošní rok, vše chce svůj čas. Filmy budou jindy. Dnes trochu legrace, protože té není nikdy dost.
Batemans Bay
Opustíme české končiny a dáme si alespoň virtuální přesun na Jižní Polokouli, když jinak zatím nemůžeme. Čáry, máry a jsme v Sydney. Tady už čeká autobus do Batemans Bay. Nasedat. Jede se. Hurá.
Cestu, jindy krásnou krajinou, v únoru roku 2020 lemovala ohněm totálně změněná bush. Nebyl to veselý pohled. O tom ale dnes psát nechci. Dnes veselá historka.
Cíl cesty je tady. Batemans Bay.
Dnes se ale rovnou vydáme do malinké, ale skvělé ZOO. No ZOO. Je to malý wildlife park, pouze se zástupci australské fauny.
Už to tady znám. Není to přece moje první zdejší návštěva. Doufám, že ani poslední. Už vím, kdy se koná představení vybraných zdejších zvířecích obyvatel. Koala už bohužel opustil tento svět. Ne, nebojte. Požáry jeho život neukončily. I zvířátka mají na tomto světě určen svůj čas.
Letos jsou tedy na programu „jen" mně už známý had a… jooo, můj oblíbenec wombat.
Mám ale ještě čas. A tak si tuto malinkou zahradu ještě můžu v klidu projít. Nebyla jsem tady přece jen rok. Kousek od vchodu je mluvící cockatoo, no jo, to jeho „hello". A jak se předvádí.
Juuu, tady jsou krásná granátová jablíčka. To chce fotku. No jo, ale jak udělat tu nejlepší? Odsud? Nebo snad když si tady dám podřep a hezky vše zblízka nafotím? Ano. To by šlo. Pekelně se soustředím.
A v tom…
V tom okamžiku, kdy se naprosto soustředím na focení krásného granátového jablíčka a vůbec nevnímám svět kolem, tak v tom okamžiku se to stane.
Fotodokumentaci nemám. A tak musí stačit mé vyprávění.
Že to byla schválnost, to jsem si naprosto jistá. Ten darebák čekal na svou chvíli. A dočkal se. Jasně věděl, kdy nebudu vnímat nic jiného než focení granátového jablíčka. Přesně v tom okamžiku mi do ucha zařval to své jindy asi milé „hello".
A kdo byl ten vtipálek?
Ne, neprocházel tady nikdo z mých známých a nerozhodl se mě překvapit. To v kleci, těsně vedle keře alias cíle mého fotosnažení, sídlí jeden nezdárný cockatoo. Ano. Papoušek kakadu. Kdybyste viděli tu radost, jakou měl, když jsem se tam válela. Vesele halekal ten svůj pozdrav a v hlase bylo znát tu radost. Dostal mě. A já jsem dostala neskutečný záchvat smíchu. Nikde nikdo. Jen já a ten ničema. Já smějící se a válející se v prachu a kakadu vesele halekající to své „hello".
Smála jsem se ještě celý ten den. Jen jsem někoho potkala a zdravil mě, tak jsem měla co dělat, abych odpověděla a nedostala další záchvat smíchu.
Ať mi ještě někdo řekne, že zvířata nemají smysl pro humor. To teda mají!!! Foto na konci článku je ilustrační (jak se píše u tv reportáží). Toho darebáka jsem totiž nevyfotila. Když on na mě takhle zákeřně, tak já na oplátku jemu snímek neudělala. Stejně je jasné, že to udělal schválně, protože měl vztek, že cílem mého objektivu je jakási trapná rostlina, a ne právě ON, Hvězda parku. Tak ať si udělá selfie, když je tak chytrý.
Video této události by bylo bezva. Bohužel, nebo bohudík, nikde nebyl pohotový fotograf či kameraman. A tak nemám fotku ani já a ani ten zdravící rošťák.
Cíl cesty je tady. Batemans Bay.
Dnes se ale rovnou vydáme do malinké, ale skvělé ZOO. No ZOO. Je to malý wildlife park, pouze se zástupci australské fauny.
Už to tady znám. Není to přece moje první zdejší návštěva. Doufám, že ani poslední. Už vím, kdy se koná představení vybraných zdejších zvířecích obyvatel. Koala už bohužel opustil tento svět. Ne, nebojte. Požáry jeho život neukončily. I zvířátka mají na tomto světě určen svůj čas.
Letos jsou tedy na programu „jen" mně už známý had a… jooo, můj oblíbenec wombat.
Mám ale ještě čas. A tak si tuto malinkou zahradu ještě můžu v klidu projít. Nebyla jsem tady přece jen rok. Kousek od vchodu je mluvící cockatoo, no jo, to jeho „hello". A jak se předvádí.
Veselá historka australská
Tradiční „poklábosení" s vítacím papouškem máme za sebou. Můžu se vydat dále. Klokany přece musím navštívit. A co Emu? Co by tomu řekli, že se vykecávám s cockatoo a na ně si čas neudělám.
Juuu, tady jsou krásná granátová jablíčka. To chce fotku. No jo, ale jak udělat tu nejlepší? Odsud? Nebo snad když si tady dám podřep a hezky vše zblízka nafotím? Ano. To by šlo. Pekelně se soustředím.
A v tom…
V tom okamžiku, kdy se naprosto soustředím na focení krásného granátového jablíčka a vůbec nevnímám svět kolem, tak v tom okamžiku se to stane.
"Hello" … "Hello"
Těsně u ucha se mi ozve tento jindy nevinný a zcela běžný pozdrav. Co myslíte, že se stalo?Fotodokumentaci nemám. A tak musí stačit mé vyprávění.
Že to byla schválnost, to jsem si naprosto jistá. Ten darebák čekal na svou chvíli. A dočkal se. Jasně věděl, kdy nebudu vnímat nic jiného než focení granátového jablíčka. Přesně v tom okamžiku mi do ucha zařval to své jindy asi milé „hello".
Vůbec jsem nečekala, že v tomto místě a v tuto chvíli mě bude někdo zdravit. Zvláště, když tady dnes moc návštěvníků není. Lekla jsem se tak, že jsem z podřepu krásně, ale vážně moc krásně, upadla. No, upadla. Svalila jsem se na záda, jako bych se rozhodla dělat kotoul vzad. Zhoupla jsem se krásně na zádech a dokonale se válela v suchém prachu a ten zločinec pořád ječel to své „hello".
A kdo byl ten vtipálek?
Ne, neprocházel tady nikdo z mých známých a nerozhodl se mě překvapit. To v kleci, těsně vedle keře alias cíle mého fotosnažení, sídlí jeden nezdárný cockatoo. Ano. Papoušek kakadu. Kdybyste viděli tu radost, jakou měl, když jsem se tam válela. Vesele halekal ten svůj pozdrav a v hlase bylo znát tu radost. Dostal mě. A já jsem dostala neskutečný záchvat smíchu. Nikde nikdo. Jen já a ten ničema. Já smějící se a válející se v prachu a kakadu vesele halekající to své „hello".
Smála jsem se ještě celý ten den. Jen jsem někoho potkala a zdravil mě, tak jsem měla co dělat, abych odpověděla a nedostala další záchvat smíchu.
Ať mi ještě někdo řekne, že zvířata nemají smysl pro humor. To teda mají!!! Foto na konci článku je ilustrační (jak se píše u tv reportáží). Toho darebáka jsem totiž nevyfotila. Když on na mě takhle zákeřně, tak já na oplátku jemu snímek neudělala. Stejně je jasné, že to udělal schválně, protože měl vztek, že cílem mého objektivu je jakási trapná rostlina, a ne právě ON, Hvězda parku. Tak ať si udělá selfie, když je tak chytrý.
Video této události by bylo bezva. Bohužel, nebo bohudík, nikde nebyl pohotový fotograf či kameraman. A tak nemám fotku ani já a ani ten zdravící rošťák.
Ilustrace: Depositphotos a Webevize
Komentáře
Okomentovat