Náměstí v Místku tentokrát v kapkách deště:
Ve Frýdku-Místku toho až tak moc zajímavého k vidění nehledejte. Památek zde mnoho není. Ano – Frýdecký zámek, jediná dochovaná starobylá ulička Hluboká, náměstí jak v Místku, tak ve Frýdku. To je asi vše co stojí za vidění. Potom už jen blízké Beskydy, kouzelné městečko Štramberk, nedaleký hrad Hukvaldy.
Toto je pohled ze zámecké zahrady na Baziliku ve Frýdku.
Ale je tady jedna úžasná kavárna. Ve Frýdku na náměstí to je Zámecká kavárna. Ta druhá pobočka je v Místku a jmenuje se Kaf Kafe.
Tuto kavárnu vlastní skvělá dáma, která stíhá nestíhatelné. Vede 2 kavárny, úžasně peče a ještě stíhá vést kurzy jógy. Klobouk dolů Ivanko.
V Kaf Kafe se přibližně měsíc co měsíc mění obrazová výzdoba. Musím se pochlubit, že letos to bude již čtvrtý rok, kdy i já zde mám možnost vystavovat své fotografie. A nebyla bych to já, aby se fotografie netýkaly Austrálie.
A tak se Austrálie dostala i do Místku.
Ještě se mi vlastně i povedl plynulý přechod z jednoho článku do druhého. V tom minulém příspěvku jsme si kavárnu udělali doma, když jsme pekli moučník dle australské receptury. No a nyní se přesuneme přímo do kavárny – kde si můžeme dát skvělý moučník s kávou a tentokrát i s výhledem například na Sydney Opera House.
Letos jsem díky COVID-19 byla v mé oblíbené kavárně jen asi 4 x. A právě při čtvrté návštěvě jsme se s Ivankou potkaly. Letos poprvé! A to byl už červen! Bylo to opět krásné popovídání. Ani jsem nedoufala, že budu i v letošním trochu zvláštním roce výstavu vůbec dělat. Ale Ivanka mi ihned nabídla termín. Od 12.7. až do 5.9.2020. To se neodmítá. Děkuji Ivanko.
Už „jen" vybrat cca 10 z těch mých „několika málo" fotografií, které z Austrálie mám – ha ha. A je to. Letos jsem se ale rozhodla, že vystavím některé z těch již dříve udělaných fotografií, na které se zatím nedostalo, a čekají doma, až přijde jejich čas. Kdybych výstavám dávala jména, tak tato by se mohla jmenovat „Paběrky". (Teď mě napadlo, nejmenuje se tak jedno album úžasné Hany Hegerové?).
Letošní přípravy se tedy obešly bez nekonečného vysedávání u počítače a předlouhého vybírání z mnoha, mnoha fotografií. Stačilo jen prohrábnout archiv již vyrobených fotek a nějak je sladit.
Letošní výběr vyhrála Sydney Opera House a také Harbour Bridge, a to vše malinko ozdobené květy. Zkrátka – „Paběrky aneb od Opery k Harbour Bridge".
Vybráno, připraveno. Nyní už jen obrázky pověsit a je to. A už je tady den D. 12.7.2020. Jde se do kavárny. Tady už snad čekají prázdné zdi kavárenské, až je malinko vyzdobím. Proběhne letos vše hladce? Nebo to bude opět výstava s příběhem? Jen tak mezi námi, myslím, že moje první výstava by si zasloužila vlastní příspěvek. Tam se tedy děly věci! Někdy bych měla prohrábnout vzpomínky a všechno to dění kolem sepsat. Vlastně zatím to mám tak, že co výstava – to veselá historka.
Ale zpět do přítomnosti. Letos je všude vše jinak, než na co jsme zvyklí. Tak proč by také výstava nemohla být konečně jinak. To znamená, že by vše klaplo na první dobrou a nebyly by žádné komplikace a veselé historky.
Naštěstí na to věšení nejsem sama. Mám skvělou asistentku. Ta mi říká, jestli jsem obraz pověsila rovně nebo výše či níže a ještě k tomu křivě. A kdo je ta věrná pomocnice? Moje mamka. Tu ale letos sklátil jakýsi bacil nedobrý. Ale i tak mě v tom nenechá a statečně jde.
A už jsme u kavárny. Ouha. Co se to děje? Venku nejsou židle a stoly. Nikde ani živáček. Vypadá to, že je zavřeno! Statečně a s nadějí se blížíme ke dveřím. Všude ale tma, živá duše široko daleko nikde. A … dveře zamčené. NEEEE!!! Má být přece otevřeno. V této dramatické chvíli přijde na řadu mobilní telefon. Technika se někdy přece jen hodí. „Halo halo – Ivanko – my stojíme u dveří a marně se pokoušíme je otevřít. Dveře odolávají." Ivanka naštěstí hlásí, že je vzadu v kavárně a že nám jde otevřít. No tak sláva. Překážka odstraněna. Teď už vše půjde samo. Snad. Nebo ne? Dnes to přece jen chceme vzít rychle. Choroba mé asistentky nám brání v zbytečném zdržování. Zkrátka tentokrát to bude i bez posezení u zasloužené odměny v podobě vynikající kávy a třeba i něčeho dobrého. Vše musí jít, šup šup. Co by se také ještě mohlo stát?!
Je vlastně bezva, že ještě není otevřeno. Alespoň nemusíme čekat, když by byl některý stolek obsazený.
Ivanka nám odemkla a pozor – loučí se s námi. Aha. Svěřuje nám svou kavárnu. Slečna, která dnes má službu, přijde až před 12 hod. Hmmm, díky za důvěru. A rázem jsme se na chvíli ocitly v roli paní kavárníkové. Tak to tady ještě nebylo!
Rychle na další obrázky. Není čas na dlouhé přemýšlení. Naštěstí – po všech těch různých peripetiích z předchozích let – už jsem připravena asi téměř na vše. Vzaly jsme 2 naše háčky, které jsme měly doma a raději jsem přibalila i několik větších kancelářských sponek. Jak je vidět, nyní přišel jejich čas, protože ne všude bohužel háčky zůstaly. Zřejmě je některý z mých předchůdců omylem odnesl i s obrázkem nebo kamsi zapadly do propadliště dějin.
Hurá – jednu stěnu máme hotovou. A to jsme u této činnosti výstavnické, mohly prodat i nějaké ty zdejší dobrůtky. Dobývali se totiž na nás mlsání chtiví obyvatelé města Místek. A dost dobře je možné, že mezi nimi byli i ti z Frýdku. „Bohužel, dnes bude otevřeno až od 12 hod. Ale přijďte, dortíky máme výborné." Takto nějak jsme ty mlsaly musely odbývat.
Poledne se blíží a tak dorazila i slečna prodavačka. Ivanka ji naštěstí informovala, takže o nás věděla a nevolala policii. Oj to by byla teprve švanda. A co až by policie začala vyšetřovat a zjistila by, že nechybí nic, ba naopak, že je zde cosi navíc. Stihly jsme totiž instalovat téměř všechny fotografie.
To by ovšem teprve byla výstava s příběhem. A policejním dozorem. Tak možná někdy jindy. Ale na druhou stranu, zas tolik historek a zážitků mít nemusím. Už i bez toho je to opět výstava s bonusem.
Ale není čas a ani správná konstelace na legraci a dnes ani na zdejší vynikající laskominy. Dnes je tato návštěva čistě pracovní. „Mami- to jsme dopadly. Ale my si to tady vynahradíme příště. Jistě bude možnost v klidu a pohodě posedět u zdejších dobrot s výhledem na nádhernou Operu či Harbour Bridge." Vzhůru zpět do práce. Už zbývá pověsit jen poslední fotky. „No jo, krása – to se mi to věší, panečku!"
A je to – teď jen aby sponky určené pro potřeby kancelářské vydržely a zvládly svou novou funkci – a to funkci velmi zodpovědnou. Funkci háčků na obrazy. Já jim věřím. Snad. Možná. Jistě. …. ?!
… Bojím. Prosím, sponečky. Já už víc „legrace" na letošní výstavě nechci. Tento příběh stačí.
Máme hotovo. Jsme holky šikovné. I přes nástrahy jsme to zvládly za cca 30 minut. Na pátý ročník se ale připravíme a vybavíme ještě lépe.
Mezitím se už objevili první nedělní mlsalové. Hezky se usadili pod Operou. Tak dobrou chuť.
Držte mi palce, prosím, aby už žádné komplikace nenastaly a mlsalové místečtí si užili nejen zdejší vynikající moučníky, ale i ty moje obrázky. Aby si je užili tak, jak je u obrázků zvykem, tj. pohledem. Bez fyzického kontaktu, ke kterému by mohlo dojít v případě, že by přitažlivost zemská zvítězila nad pevností a silou háčku-kancelářské sponky a obrázek by tak mohl skončit na dortíku či snad hlavě mlsajícího.
FB stránka: KAF KAFE v cukrárně Frýdek - Místek
V Kaf Kafe se přibližně měsíc co měsíc mění obrazová výzdoba. Musím se pochlubit, že letos to bude již čtvrtý rok, kdy i já zde mám možnost vystavovat své fotografie. A nebyla bych to já, aby se fotografie netýkaly Austrálie.
A tak se Austrálie dostala i do Místku.
Ještě se mi vlastně i povedl plynulý přechod z jednoho článku do druhého. V tom minulém příspěvku jsme si kavárnu udělali doma, když jsme pekli moučník dle australské receptury. No a nyní se přesuneme přímo do kavárny – kde si můžeme dát skvělý moučník s kávou a tentokrát i s výhledem například na Sydney Opera House.
Letos jsem díky COVID-19 byla v mé oblíbené kavárně jen asi 4 x. A právě při čtvrté návštěvě jsme se s Ivankou potkaly. Letos poprvé! A to byl už červen! Bylo to opět krásné popovídání. Ani jsem nedoufala, že budu i v letošním trochu zvláštním roce výstavu vůbec dělat. Ale Ivanka mi ihned nabídla termín. Od 12.7. až do 5.9.2020. To se neodmítá. Děkuji Ivanko.
Už „jen" vybrat cca 10 z těch mých „několika málo" fotografií, které z Austrálie mám – ha ha. A je to. Letos jsem se ale rozhodla, že vystavím některé z těch již dříve udělaných fotografií, na které se zatím nedostalo, a čekají doma, až přijde jejich čas. Kdybych výstavám dávala jména, tak tato by se mohla jmenovat „Paběrky". (Teď mě napadlo, nejmenuje se tak jedno album úžasné Hany Hegerové?).
Letošní přípravy se tedy obešly bez nekonečného vysedávání u počítače a předlouhého vybírání z mnoha, mnoha fotografií. Stačilo jen prohrábnout archiv již vyrobených fotek a nějak je sladit.
Letošní výběr vyhrála Sydney Opera House a také Harbour Bridge, a to vše malinko ozdobené květy. Zkrátka – „Paběrky aneb od Opery k Harbour Bridge".
Vybráno, připraveno. Nyní už jen obrázky pověsit a je to. A už je tady den D. 12.7.2020. Jde se do kavárny. Tady už snad čekají prázdné zdi kavárenské, až je malinko vyzdobím. Proběhne letos vše hladce? Nebo to bude opět výstava s příběhem? Jen tak mezi námi, myslím, že moje první výstava by si zasloužila vlastní příspěvek. Tam se tedy děly věci! Někdy bych měla prohrábnout vzpomínky a všechno to dění kolem sepsat. Vlastně zatím to mám tak, že co výstava – to veselá historka.
Ale zpět do přítomnosti. Letos je všude vše jinak, než na co jsme zvyklí. Tak proč by také výstava nemohla být konečně jinak. To znamená, že by vše klaplo na první dobrou a nebyly by žádné komplikace a veselé historky.
Má představa je asi taková: Přijdu, pověsím a jdu. Hotovo.
Naštěstí na to věšení nejsem sama. Mám skvělou asistentku. Ta mi říká, jestli jsem obraz pověsila rovně nebo výše či níže a ještě k tomu křivě. A kdo je ta věrná pomocnice? Moje mamka. Tu ale letos sklátil jakýsi bacil nedobrý. Ale i tak mě v tom nenechá a statečně jde.
A už jsme u kavárny. Ouha. Co se to děje? Venku nejsou židle a stoly. Nikde ani živáček. Vypadá to, že je zavřeno! Statečně a s nadějí se blížíme ke dveřím. Všude ale tma, živá duše široko daleko nikde. A … dveře zamčené. NEEEE!!! Má být přece otevřeno. V této dramatické chvíli přijde na řadu mobilní telefon. Technika se někdy přece jen hodí. „Halo halo – Ivanko – my stojíme u dveří a marně se pokoušíme je otevřít. Dveře odolávají." Ivanka naštěstí hlásí, že je vzadu v kavárně a že nám jde otevřít. No tak sláva. Překážka odstraněna. Teď už vše půjde samo. Snad. Nebo ne? Dnes to přece jen chceme vzít rychle. Choroba mé asistentky nám brání v zbytečném zdržování. Zkrátka tentokrát to bude i bez posezení u zasloužené odměny v podobě vynikající kávy a třeba i něčeho dobrého. Vše musí jít, šup šup. Co by se také ještě mohlo stát?!
Je vlastně bezva, že ještě není otevřeno. Alespoň nemusíme čekat, když by byl některý stolek obsazený.
Ivanka nám odemkla a pozor – loučí se s námi. Aha. Svěřuje nám svou kavárnu. Slečna, která dnes má službu, přijde až před 12 hod. Hmmm, díky za důvěru. A rázem jsme se na chvíli ocitly v roli paní kavárníkové. Tak to tady ještě nebylo!
Na užívání si chvíle v roli majitelek kavárny ale není čas. Musíme se pustit do práce. Jak ukazuje fotografie, obrazy se věší na háčky, umístěné na řetízkách. Ten systém jsme vymyslely před časem my, právě na základě pohrom, které se konaly. Ale o tom někdy příště, až budu vyprávět ty „veselé historky z výstav". Takže pro tentokrát jen, že je zde takovýto závěsný systém. Háčky na řetízkách. Háček si každý umístí dle svého zvážení a velikosti obrázku. Jednoduché. Takže je jasné, že teď už vše půjde samo.
Ups. Nic nepůjde samo. Předchozí vystavující nevrátil řetízky do původního stavu. Nevadí. To zvládnu. Na tom nic není. Jsem docela vysoká, hop na židli a potom už dosáhnu na lištu.
Jde se na to. Ale co to je zase?!!! Tady není háček. Jejda. Tady taky ne! No nic. Čas pádí, mamka je unavená. Začneme tady – první obrázek bude ok. Řetízek je jak má být a je tady i háček. Hotovo. Hurá a sláva.
Ups. Nic nepůjde samo. Předchozí vystavující nevrátil řetízky do původního stavu. Nevadí. To zvládnu. Na tom nic není. Jsem docela vysoká, hop na židli a potom už dosáhnu na lištu.
Jde se na to. Ale co to je zase?!!! Tady není háček. Jejda. Tady taky ne! No nic. Čas pádí, mamka je unavená. Začneme tady – první obrázek bude ok. Řetízek je jak má být a je tady i háček. Hotovo. Hurá a sláva.
Rychle na další obrázky. Není čas na dlouhé přemýšlení. Naštěstí – po všech těch různých peripetiích z předchozích let – už jsem připravena asi téměř na vše. Vzaly jsme 2 naše háčky, které jsme měly doma a raději jsem přibalila i několik větších kancelářských sponek. Jak je vidět, nyní přišel jejich čas, protože ne všude bohužel háčky zůstaly. Zřejmě je některý z mých předchůdců omylem odnesl i s obrázkem nebo kamsi zapadly do propadliště dějin.
Hurá – jednu stěnu máme hotovou. A to jsme u této činnosti výstavnické, mohly prodat i nějaké ty zdejší dobrůtky. Dobývali se totiž na nás mlsání chtiví obyvatelé města Místek. A dost dobře je možné, že mezi nimi byli i ti z Frýdku. „Bohužel, dnes bude otevřeno až od 12 hod. Ale přijďte, dortíky máme výborné." Takto nějak jsme ty mlsaly musely odbývat.
Poledne se blíží a tak dorazila i slečna prodavačka. Ivanka ji naštěstí informovala, takže o nás věděla a nevolala policii. Oj to by byla teprve švanda. A co až by policie začala vyšetřovat a zjistila by, že nechybí nic, ba naopak, že je zde cosi navíc. Stihly jsme totiž instalovat téměř všechny fotografie.
To by ovšem teprve byla výstava s příběhem. A policejním dozorem. Tak možná někdy jindy. Ale na druhou stranu, zas tolik historek a zážitků mít nemusím. Už i bez toho je to opět výstava s bonusem.
Ale není čas a ani správná konstelace na legraci a dnes ani na zdejší vynikající laskominy. Dnes je tato návštěva čistě pracovní. „Mami- to jsme dopadly. Ale my si to tady vynahradíme příště. Jistě bude možnost v klidu a pohodě posedět u zdejších dobrot s výhledem na nádhernou Operu či Harbour Bridge." Vzhůru zpět do práce. Už zbývá pověsit jen poslední fotky. „No jo, krása – to se mi to věší, panečku!"
A je to – teď jen aby sponky určené pro potřeby kancelářské vydržely a zvládly svou novou funkci – a to funkci velmi zodpovědnou. Funkci háčků na obrazy. Já jim věřím. Snad. Možná. Jistě. …. ?!
… Bojím. Prosím, sponečky. Já už víc „legrace" na letošní výstavě nechci. Tento příběh stačí.
Máme hotovo. Jsme holky šikovné. I přes nástrahy jsme to zvládly za cca 30 minut. Na pátý ročník se ale připravíme a vybavíme ještě lépe.
Mezitím se už objevili první nedělní mlsalové. Hezky se usadili pod Operou. Tak dobrou chuť.
Držte mi palce, prosím, aby už žádné komplikace nenastaly a mlsalové místečtí si užili nejen zdejší vynikající moučníky, ale i ty moje obrázky. Aby si je užili tak, jak je u obrázků zvykem, tj. pohledem. Bez fyzického kontaktu, ke kterému by mohlo dojít v případě, že by přitažlivost zemská zvítězila nad pevností a silou háčku-kancelářské sponky a obrázek by tak mohl skončit na dortíku či snad hlavě mlsajícího.
A jestli budete mít cestu přes Frýdek-Místek – ničeho se nebojte a přijďte pobejt i vy, mí čtenáři. Mé „foto-Paběrky" a Ivanky dobrůtky se na vás těší.
Komentáře
Okomentovat