Konec roku je většinou ve znamení bilancování a předsevzetí. Ne nebojte se, nic takového nás tady nečeká. Jde jen o takovou malou úvahu, na první pohled možná s tímhle australským blogem vůbec nesouvisející. Ale to jen na první pohled. V mém životě už vlastně téměř 22 let vše souvisí – ať už přímo či nějakou oklikou – s Austrálií. K této úvaze mě přivedla nedávná „messengerová" korespondence s kamarádem a vlastně i shodou okolností nedávné povídání s mými zdejšími přáteli na stejné téma. Tématem obou rozhovorů bylo toto téma - dnešní spěch, shon, netolerance, vlastně i to, že se lidé neumí zastavit a jen tak si užívat přítomný okamžik, naslouchat jeden druhému, sejít se osobně – ne prostřednictvím facebooku nebo vůbec internetu.
Dost lidí v dnešní zvláštní až přetechnizované době žije v jakémsi svém virtuálním světe, kde sice mají spousty „přátel", ale osobně se většinou ani neznají. „Lajkujeme", sdílíme. Ale umíme „normálně" žít a komunikovat spolu? Nemám nic proti technice. Ale technika by měla pomáhat. Mně třeba pomáhá v tom, že mohu odletět na nějakou dobu do mé země a mohu odsud pracovat – na dálku. Mám vlastně díky internetu homeoffice v Sydney. No není to paráda?! Jedna mladá žena na tom vlastně založila svůj nejen pracovní život - má svou stránku „práce z pláže" – tak nějak se myslím jmenuje. A vlastně ji to živí. Ano - technika by nám měla pomáhat. Jistě nám pomáhá – ale proč tedy lidé nemají více času na sebe, svou rodinu a přátele? Proč je pořád více a více slyšet „já nemůžu, nemám čas, nestíhám".
Tak takové a podobné myšlenky mě po těch nedávných rozhovorech „přepadly", když jsem si zase jednou „užívala přítomnou chvíli" s ranní kávičkou na mé oblíbené pláži v Sydney. Sedím, popíjím vynikající kávu a kochám se a užívám si přítomný okamžik. Nelámu si hlavu tím, co bylo – proč taky. To už je pryč. Už se stalo. Změnit se to nedá. Tak proč se tím trápit. Co bude? Hm tak to netuším. Žiji nyní – přítomností. Přiznávám, že k tomuto nadhledu jsem musela dospět a nebyla to lehká cesta. Opět mi ale pomohla Austrálie. A rodina a přátelé na obou koncích světa.
Poslouchám šplouchání vln oceánu, který se nádherně třpytí v ranním slunci. To mi vždy dokonale vyčistí mysl od špatných myšlenek nebo něčeho zlého, co se někde někdy občas každému přihodí. Jen tak sedím a žiju – no není to paráda.
K tomu není potřeba oceán. Naštěstí toto můžeme zažívat kdekoliv a kdykoliv. Jen chtít. Někdo načerpá pozitivní energii v lese na houbách, nebo na vysokohorském výšlapu, nebo při procházce městem, kocháním se okolím – ať už přírodou nebo městem. Sydney nebo Prahou. Zkrátka stačí jen chtít.
Mně nabije Sydney a vůbec Austrálie s její neopakovatelnou vůní a náladou. A když jsem u Sydney Opera House – tak to mně jako zázrakem přestane vše bolet. Tělo i duše. Mám kamarádku, a ta tohle zažívá v Jeseníkách. Zkrátka, každý máme to své místo.
A tak všem přeji, ať vždy máte někoho, s kým se můžete podělit nejen o to zlé – protože sdílená bolest je menší, ale společně si užít hlavně to krásné. Nenechejme se vtáhnout do „hry" „Nemám čas a nestíhám".
Mně nabije Sydney a vůbec Austrálie s její neopakovatelnou vůní a náladou. A když jsem u Sydney Opera House – tak to mně jako zázrakem přestane vše bolet. Tělo i duše. Mám kamarádku, a ta tohle zažívá v Jeseníkách. Zkrátka, každý máme to své místo.
A tak všem přeji, ať vždy máte někoho, s kým se můžete podělit nejen o to zlé – protože sdílená bolest je menší, ale společně si užít hlavně to krásné. Nenechejme se vtáhnout do „hry" „Nemám čas a nestíhám".
A také přeji jen samé pozitivní a milé lidi kolem. Úsměv přece nic nestojí. To je jedna z věcí, které mi potom při příletu do ČR vždy chybí – milé úsměvy i od neznámých lidí na ulici.
Šťastné a usměvavé vykročení do roku 2020, radost, lásku a úsměv po celý rok a hlavně pevné zdraví.
Komentáře
Okomentovat