Není to tak dávno, kdy probíhaly přípravy a já jsem zvala na 6. ročník festivalu australských a novozélandských filmů. Čas opět proletěl rychlostí blesku a letošní filmový maraton je za námi.
Ano – opět to byl maraton – bylo to náročné – ale krásné. A tak zase i diváci v ČR, resp. v Praze, měli možnost vidět filmy jiné distribuce než jen americké. No řekněte – jak často se na plátnech českých kin objeví australský nebo novozélandský film?
Festival jsme zahajovali příběhem ze Sydney konce 50. let 20. století. Měla jsem možnost tento film vidět v letadle a ihned mě zaujal. Nečekejte ale žádný akční film plný střílení a „velkých“ akcí. Jde možná na první pohled o takový „obyčejný“ příběh. Ten nám ale s vtipem přibližuje část australské historie – proměnu společnosti, emancipaci žen, pohled Australanů na imigranty z Evropy a střet resp. poznávání těchto dvou kultur – tj. australské té doby a evropské. Aha – vy se ptáte, o jakém filmu to tady píšu. Jde o „Ladies in Black“.
Ovšem nejdříve proběhlo slavnostní zahájení, na kterém se tentokrát představila úžasná aboriginská zpěvačka Jessie Lloyd. A také fotograf Jiří Jírů, jehož fotografie byly po dobu festivalu vystaveny v kavárně kina Lucerna. Proč právě jeho fotografie? Že by šlo o filmové fotografie? Ale kdepak. Podtitulem letošního ročníku byla svoboda. Slavíme přece 30. výročí sametové revoluce. A fotografie Jiřího Jírů připomněly cestu Václava Havla po Novém Zélandu. A to je ta souvislost: Svoboda - Václav Havel – Nový Zéland - festival australských a novozélandských filmů.
V sobotu byly na programu dva filmy z Nového Zélandu – „Vai“ a „Hibiscus a Ruth“. Ty jsem bohužel nestihla. Oba byly uvedeny v kině Ponrepo. Večer se náš festival vrátil do kina Lucerna s australskou klasikou. A tak jsem konečně měla možnost tento film vidět i na velkém plátně. Ano jde o „The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert“. Je to už malinko pamětnický film - právě letos uplynulo 25 let od jeho premiéry. Jak ten čas letí! Ale filmu vůbec neubral na jeho vtipu a svěžesti. A abychom byli styloví – tak se před filmem divákům představila Hanky Panky Travesty Show.
Kdo film zná, ví, že se jeho hrdinové vydávají ze Sydney až do rudého centra Austrálie – do Alice Springs. Zkrátka díky australským filmům jsem si mohla v pátek užít Sydney – a ještě k tomu v době minulé. A v sobotu to byla dlouhá, ale krásná cesta ze Sydney do Alice Springs.
V neděli nás pro změnu čekal jih a sever Austrálie
Neděle – to byl na programu můj favorit – „Storm Boy“. Nádherný příběh, úžasná příroda jižní Austrálie, dokonalá kamera, skvělé herecké výkony. Dojemný příběh natočený podle stejnojmenné knihy, jejímž autorem je australský spisovatel Colin Thiele. Je to jedna z nejznámějších australských knih pro děti. První filmová adaptace je z roku 1977. Náš festival představil českým divákům tu druhou, která měla v Sydney premiéru letos v lednu.
V čase premiéry filmu bylo v Sydney na televizních obrazovkách často vidět představitele hlavních rolí. Probíhalo velké promo filmu, včetně soutěže o výlet do míst natáčení. Vzpomínám si, že představitel hlavní role – Finn Little – vyprávěl o natáčení filmu a jeho přátelství s pelikány. Říkal, že když navštíví ZOO v Melbourne, kde tito pelikáni – filmoví herci – nyní jsou, stále ho poznávají a vždy za ním přijdou.
Ačkoliv příběh znám a viděla jsem obě filmové verze – stejně jsem si zase poplakala. Všechny jsem upozorňovala, aby se vybavili dostatečným množstvím kapesníčků.
Vypadá to, že jsem se na letošní festival dobře připravovala, a to nejen tím, že jsem se na film byla podívat už v Sydney a potom na festivalové schůzce o něm nadšence vyprávěla. Proto jsem byla ráda, že Martina film do festivalového programu vybrala. Ale měla jsem i své osobní zážitky s pelikány. Bohužel jsem sice nebyla přímo na místě natáčení filmu. Ale s krásnými pelikány jsem se potkala v malebném přímořském městečku The Entrance. A to proslavili právě pelikáni. The Entrance – asi téma na další díl blogu.
A když už jsme si v neděli odpoledne krásně poplakali u dojemného příběhu o přátelství malého klučíka a jeho úžasného kamaráda pelikána Mr Percivala a s nimi jsme si užili krásy jižní Austrálie – tak další film nás zavedl na opačnou stranu kontinentu – až úplně na sever. Tentokrát šlo o romantickou komedii “Top End Wedding“. Svatba na Horním konci – slovo Horní píšu s velkým písmenem – protože spojení Top End – to je vlastně takové místní označení - zkrátka tam někde na Horním konci.
Tím ale nedělní program nekončil. Z kina Ponrepo stačilo rychle přeběhnout jen za roh – do Champagnerie – a rázem se ocitnout v krásném magickém světě aboriginských obrazů. Tu pravou australskou atmosféru ještě doplnil Ondřej Smeykal hrou na didgeridoo. K tomu všemu výborné australské a novozélandské víno. Co si přát více?!
Byla to taková krásně australsky laděná neděle
Ovšem pondělní film – tak to bylo rychlé vystřízlivění. „Buoyancy“ (Neutonout). Drama, tragédie. Skutečně velmi drsný příběh – vlastně hraný dokument o novodobém otrokářství. Jsem ráda, že jsem ten film viděla. Ale byla to síla. Je neuvěřitelné jak je i v dnešní době – ve 21. století – svět rozdělený a jak rozdílné životy máme. A že k něčemu tak nelidskému vůbec dochází. Je to smutné, hrozné, neuvěřitelné, děsivé. Ještě horší je, že se něco podobného – ne snad v tak děsivé podobě – děje i v České republice. Po filmu následovala debata s odborníky na téma – Jak osvobodit novodobé otroky. Je ovšem škoda, že na tento film zavítalo tak málo diváků. Možná to bylo časem projekce, možná depresivním tématem, Kdo ví.
Úterní program byl opět zajímavý a nabitý – v kině Ponrepo film z Nového Zélandu „Mauri“ a téměř současně debata v nádherných prostorách Knihovny Václava Havla „Cesty Čechoslováků za svobodou k protinožcům“ – já se rozhodla pro debatu. Byl to zajímavý večer. Hosty večera byli herečka Dáša Bláhová a historik Prokop Tomek.
Je to neuvěřitelné – ale ani jsme se nenadáli a byl závěrečný večer a loučení. Novozélandská netradiční muzikálová romance „Daffodils“. Co si budeme povídat, únava se samozřejmě dostavila. Všichni, kdo festival připravujeme, máme totiž práci na festivalu jako svého koníčka. Takže musíme stíhat jak své zaměstnání, tak festival. Ale když vás něco baví, tak jde vše snadněji. Proto když se mě přátelé ptali, zda jsem ráda, že je festival za námi, nebylo snadné jednoznačně odpovědět. Ano - na jednu stranu jsem ráda, že festival proběhl, že jsem mohla být u toho. Ale právě díky únavě jsem ráda, že už skončil. Jenže na druhou stranu je mi líto, že už je zase vše za námi – bylo to opět krásných šest dní plných zajímavých setkání a krásných filmů.
Bylo to zkrátka 6 dní tak trochu vzhůru nohama
A tak zase jednou Praha představila něco málo australského a také novozélandského – abych byla přesná a NZ neopomíjela.
A vím, že Sydney uvádí zase pro změnu české možná i slovenské filmy. Probíhá tam – mám pocit, že koncem března – festival českých filmů.
Koncert Ondřeje Smeykala
A pokud někdo chce v australské jízdě pokračovat – tak proč ne. Doporučuji předvánoční nebo chcete-li před slunovratový koncert Ondřeje Smeykala, který bude ve Velkém sále Novoměstské radnice 14. a 15. prosince 2019.
Více informací je přímo na stránkách Ondřeje – www.smeykal.com.
TIP: Podívejte se ještě na www.pondofview.eu
Komentáře
Okomentovat